Vysokotlaké sodíkové výbojky

TECHNOLOGIE

Od doby vynálezu v roce 1966 „ušly“ vysokotlaké sodíkové výbojky mnoho „technologicko-inovativních kilometrů“. Typickou je však i přes poslední takzvané „bílé sodíkové vysokotlaké výbojky“ žluto-oranžová barva klesající v některých případech i pod 2000K a velice zřídka dosahující 2700K (případ právě zmíněných „bílých“ výbojek). Index podání barev u těchto „bílých“ výbojek se vědcům dokonce podařilo „dostat“ na neuvěřitelných Ra(CRI, Ri)=85. To je ale opravdu ojedinělý případ, ve kterém navíc tyto dosahují „pouze“ účinnosti stejné, jako v případě metal-halogenidových výbojek a sice okolo 91lm/W. V případech, kdy pozapomeneme na ostatní světelné parametry než je světelný tok nebo jsou nám dokonce lhostejné, v nabídce existují dokonce výbojky, které dosahují i přes 120 lm/W (opět příkonu, včetně předřadného systému). U těchto však můžeme očekávat barvu okolo 2100K a index podání barev okolo Ra=25. Se zvyšující se nebo snižující se výkonovou řadou opět musíme počítat s radikálním snižováním účinnosti. V případě sodíkových výbojek o výkonu 50W je obvyklá účinnost nižší než 55lm/W (příkonu celého systému). Naopak, co se životnosti sodíkových výbojek týče, zde se dnes již můžeme dočkat s celou škálou variant od 8.000 hodin až po neuvěřitelných 55.000 hodin (standardně okolo 20000 hodin) s využitím kvalitního elektronického předřadníku. 

U sodíkových výbojek přes problém s barvami a tím i vnímáním lidského oka dodnes převládají jednoduché počty: co za co? Kolik lumenů za kolik wattů? Když k tomu přidáme navíc i možnost stmívání, dá se říci, že se jedná o bezkonkurenční světelný zdroj. To že nic nevidíme, věříme vhodnosti žlutého světla do mlhy nebo ani na parkovišti nerozeznáme svoje červené auto od sousedova hnědého je už věc druhá.